Pařba ve Vídni


 Vídeň asi není typická destinace, která by se vám ihned vybavila, když se řekne léto, party s kamarády,... asi si vybavíte spíše nějaký ostrůvek nebo jižnější stát s dlouhými písečnými plážemi, tanečními kluby a bary. No, my jsme se rozhodli trošku netradičně pro Vídeň. Na tři dny jsem si s pár kamarády ze základní školy pronajala přes airbnb apartmán minutu chůze od Hundertwasser a necelou půl hoďku od zábavního parku Prátru, tedy poměrně v centru. Chtěli jsme si udělat výlet někam do zahraničí, strávit spolu po dlouhé době nějaký ten čas a tak nějak se prostě trochu odreagovat, když jsou ty prázdniny. Vídeň se zdála jako ideální místo, protože není nějak extra daleko a kulturního vyžití nabízí mnoho. Navíc to nebyla má první návštěva Vídně, tak nějak jsem už věděla, kam by bylo dobré zajít, čemu se vyhnout,... naše sedmičlenná skupinka se tedy vydala na konci července do Vídně.
 Veškerá organizace a plánování byly na mně, proto mě ani nepřekvapilo, když se první komplikace objevily ještě před tím, než jsme přejeli hranice. Jsem strašnej smolař a do podobných situací se totiž dostávám neustále... v Brně, kde jsme měli přestupovat, jsme zjistili, že náš autobus má zpoždění. Hodinu a půl jsme tedy vysedávali na autobusovém nádraží a vzhledem k vysokým teplotám jsme se koupali ve vlastním potu. Když se autobus konečně objevil, nefungoval jim záchod, internet a stevardka byla pěkně nepříjemná. Do toho se ještě Kátě podařilo převrhnout na mě kelímek s kávou (žádná škoda, byla fakt hnusná). Nakonec nám ještě změnili jízdní řád, prohodili pořadí zastávek, a tak jsme se místo původního plánu, kdy jsme měli být ve Vídni v 16:30, dostali do cíle až skoro v sedm hodin.

  Pak jsme zamířili do našeho apartmánu, byla to má premiéra s airbnb. A byla jsem tedy velmi příjemně překvapená. Hostitel byl milý, ubytování krásné - takové správně retro a umělecké (knihovna, piano, kytara, všude obrazy, spousta zeleně). Jediným mínusem byla chybějící klimatizace, hostitel nám tam ale zanechal několik větráčků, s kterými byla vysoká teplota alespoň o trochu snesitelnější. Po krátkém odpočinku a zabydlení se, jsme vyrazili do Prátru. Po celodenním sezení v autobuse jsme se úplně necítili na pobíhání po městě za památkami, potřebovali jsme trochu vypnout. A tady jsem pokračovala v jízdě "mých poprvé zážitků". Dominantu parku - velké ruské kolo, z kterého je úžasný výhled na celé město, jsem otestovala už při mé loňské návštěvě. Příliš dalších atrakcí jsem tehdy ale nevyzkoušela. Tentokrát jsem se ale do toho pustila po hlavě.
   Zkusili jsme toho opravdu hodně, obzvláště pyšná jsem pak na to, že jsem vlezla na nejvyšší řetězák na světě (96 metrů nad zemí). Chápete to? Jáá!? Největší strašpytel na světě, co má respekt i z pitomý rozhledny! Každopádně bylo to pět nejlépe investovaných eur v mém životě. Počáteční strach byl hned ta tam a já byla na vrcholu blaha. Byla to vážně neskutečná nádhera vidět osvícenou noční Vídeň  z takové výšky. Někteří mí kamarádi měli i odvahu na to, aby šli na podobně vysoký volný pád, toho už jsem se ale účastnit odmítala. Nejhorší atrakcí, na kterou jsem vlezla, byl pro mě dům hrůzy. Jenže tohle nebyl jen tak ledajaký dům hrůzy, byla to virtuální realita se zaměřením na klauny. Něco tak odporného jsem ještě v životě neviděla a celkem se divím, že se mi večer podařilo usnout.
  Následující den jsme věnovali kultuře a památkám, což se zdálo jako poměrně dobrý nápad, když už jsme v té Vídni. Ovšem to jsme ještě netušili, že teploty se budou šplhat až ke čtyřiceti stupňů a z nás budou chodící mrtvoly. Nějak jsme to extrémní teplo ale zvládli, celé dopoledne jsme strávili v zahradách zámku Schönbrunn. Odpoledne jsme procházeli historickým centrem města a večer jsme se opět vydali do Prátru. Nakonec jsme pozdě večer skončili na takové "vídeňské náplavce". Celé by se to zdálo takové správně idylické, možná i trochu romantické - skupinka přátel, noční Vídeň, krapet toho alkoholu,... Celou tu úžasnou atmosféru narušilo ale pátrání policie - po kom, nebo po čem, to netušíme, jisté podezření by tu ale bylo. Policisté jezdili autem sem tam, plavili se na člunech po Dunaji, bylo jich tam poměrně hodně. 
  Najednou si k nám přisedl nějaký cizinec, který vypadal zpočátku neškodně. Kolem nás byla spousta mladých lidí a on vypadal zkrátka jako že se chce připojit k nějaké partičce a také se bavit. I když mi to bylo trochu proti srsti, Barča se s ním začla bavit a tak se stal členem našeho hloučku. Pak začal mít ale opravdu nevhodné poznámky, neustále říkal, že mě miluje, že jsem krásná, že chce poznat mé rodiče. No, našla jsem si ve Vídni nápadníka... Když jsme se ho zeptali, zda neví, co se tu stalo, že je tu tolik policajtů, pronesl něco ve smyslu, že nejspíše pátrají po něm a tak strašidelně se zasmál.
Nejspíš to mělo působit jako vtip, ale nepůsobilo. Na důvěryhodnosti mu nepřidávalo ani to, že byl z Afghánistánu. Nechápejte mě špatně, nemám nic proti přistěhovalcům, uprchlíkům a tak, když k vám ale přijde někdo takhle pochybný a všude kolem jsou policisté... Po několika dalších poznámkách na můj účet a nabídce drog, jsme se rozhodli, že je čas odejít. Neustále se nás ale držel a nechtěl se od nás odpojit, pronásledoval nás. Posílali jsme ho pryč, říkala jsem mu, že opravdu nemám zájem,... kluci už začínali vypadat nervózně a věřím, že neměli daleko k tomu, aby zakročili silou. Naštěstí jsem vše elegantně vyřešila tím, že jsem řekla, že jsem na holky. Po půl hodinovém hádání se s ním, že nemám zájem, že chceme jít pryč, že se s ním nechceme bavit, že o jeho společnost nestojíme, se nenechával odbýt. Pak stačilo říct jednu jedinou větu, budu sama sebe citovat „I like girls", a vystřelil od nás přímo raketovou rychlostí. Jsem prostě génius!
Poslední den jsme pak už jen uklízeli a lenošili, upřímně v těch vedrech jsme neměli ani pomyšlení na jakoukoliv jinou činnost. V poledne jsme pak už opouštěli Vídeň. Já jsem se předtím ještě vybavila obrovským kyblíkem nějaké super zdravé veganské zmrzliny s příchutí manga. Ne, že bych zrovna tohle nějak řešila, ale vzhledem k tomu, že jsem sežrala úplně sama tři čtvrtě kýble, necítím se díky tomu až tolik prasácky. A byla vážně výborná!
  Závěrem bych vám jen ráda řekla, abyste se nebáli zkoušet nové věci. Během tohoto výletu jsem zažila opravdu hodně svých poprvé - poprvé jsem byla na horské dráze, poprvé jsem visela sto metrů nad zemí, poprvé jsem se ubytovala přes airbnb, poprvé jsem lhala o své orientaci,... Žijeme jen jednou, nenechme se svazovat svým strachem... ano, narážím tím hlavně na ten řetízkáč, tak moc jsem se bála a teď bych si to nejraději ještě tak deset tisíckrát zopakovala!


Za dobrodružstvím na křídlech modrého ptáčka

 
  Sociální sítě ničí lidské vztahy. Tuhle větu jsem slyšela už tolikrát... Jako blogerka a zástupce generace postižené sociálními síti zaujímám k tomuto tématu poměrně nejasný postoj. Sama na nich trávím poměrně dost času, zároveň si ale uvědomuji jak jejich pozitiva, tak i negativa. V tomto článku nechci filozofovat o dopadu sociálních sítí na společnost, někoho moralizovat, obhajovat je nebo naopak zatracovat jako dílo Satanovo. Je nutné si uvědomit, že nic není jenom černé nebo bílé, a že mezi těmito barvami existuje nepřeberné množství dalších odstínů. Jen bych se s vámi ráda podělila o jednu dobrodružnou výpravu, jejíž členové se neznali a jejichž cesty svedla dohromady právě jedna sociální síť. Myslím, že by mohla i posloužit jako celkem dobrý argument vůči tvrzení, že sociální sítě jsou vrahy lidských vztahů.
  Nevím, jak moc (pokud vůbec) sledujete můj profil na twitteru (zde). Je to jediná sociální síť, na které jsem byla někdy závislá. V minulosti jsem tam byla opravdu hodně aktivním, teď je moje tweetovací aktivita hluboko pod bodem mrazu. Příspěvky lidí, které sleduji, ale pravidelně pročítám - nechávám se nimi inspirovat co se hudby týče, bavím se jejich sarkastickým humorem a neustále se přesvědčuji o tom, že v porovnání s jinými není můj život až tak moc v háji, jak si někdy myslím. Na twitteru je zkrátka taková skvělá komunita lidí utápějících se v depkách s podobným pohledem na svět a stejnými zájmy. Jsme takoví kavárenští povaleči, věční snílci, milovníci knih a staré hudby, co si neustále na něco stěžují.

  Tak dva týdny nazpátek jsem narazila na tweet jedné slečny (Luna), která chtěla uspořádat několikadenní výlet v přírodě s lidmi z twitteru. A protože jsem pro každou špatnost, která alespoň trošičku zavání dobrodružstvím, stala jsem se ihned hrdou členkou party twitter výletníků. Původní "plán" byl takový, že se sejdeme na nádraží a až na místě se vlastně rozhodneme, kam pojedeme. Nutnou výbavou pak měl být stan, kytara a víno (ehm... lidi z twitteru). Nakonec se z tohohle hodně nekonkrétního plánu neplánu stal plán poměrně dost konkrétní. Kvůli pracovní vytíženosti některých z nás, se výlet musel zkrátit  na třídenní a zúžit na okolí Prahy. Jako cíl jsme si stanovili lom Homolák, který jsme nakonec shledali lepším než Velkou Ameriku, o níž jsme uvažovali původně, a která je stejně hlídaná, plná lidí a celkově prostě taková až moc profláklá.
  Osudným dnem, kdy se mělo nás šest setkat, se stalo pondělí. Já jako jediná nepražačka jsem do Prahy musela dojet autobusem. Tam jsem si nejdříve dala sraz s Lunou, s kterou jsme zapluly do její oblíbené kavárny kafíčkovat (a já i panínovat, protože jsem hladovej nenažranec). Za to kafe jsem byla fakt vděčná, a to nejen kvůli mému vstávání v půl čtvrté ráno, ale hlavně protože jsem strašnej stydlín, ve větších skupinkách se příliš neprojevuji, pokud tedy nejde o lidi které znám prakticky celý život. Takhle jsem měla příležitost seznámit se alespoň s někým, než jsem byla předhozena vlkům. Bylo pak pro mě mnohem snazší v té naší skupince komunikovat vzhledem k tomu, že už jsem tam někoho znala. S Lunou jsme se poznali relativně rychle, teda Luna poznala spíš mě. Měla jsem totiž takové dost specifické poznávací znamení - obvázanou ruku. Jsem totiž převelice šikovná žena, které se povedlo podélně si rozdělit část ukazováčku na dvě půlky, když krájela chleba.
  Se zbytkem party jsme se pak také snadno našli a vyrazili jsme vláčkem směr Karlštejn. Ve vlaku jsme se tak nějak lehce seznamovali, hráli karty a luštili křížovky, které tam před námi někdo nechal. Od prvního okamžiku mně osobně byli všichni sympatičtí a myslím, že jsme si i dost sedli. Stále tu ale přetrvávala ta možnost, že jsou všichni sérioví vrazi, co se mě pokusí shodit dolů z lomu nebo vykuchat uprostřed lesa... 
  Z Karlštejna nás čekalo přes 12 kilometrů chůze po rozžhavené silnici na přímém sluníčku... a ještě navíc do kopce!! Doslova jsme se koupali ve vlastním potu (já vím, jsem nechutná - rozřízlej prst, tělní tekutiny). A to já si vlastně neměla na co stěžovat, moje krosna obsahující oblečení, spacák, karimatku a jídlo zas tak těžká nebyla. Pak tam byla ale třeba Rue, která táhla dvě plynové bomby, stan, víno, ukulele,... Cesta byla krutá, ale byli jsme alespoň obklopeni dobrou společností. Bylo strašně krásné, jak jsme se vůbec neznali, oťukávali se tak navzájem a říkali si svými twitter přezdívkami místo vlastních jmen.
  Cestou nám došla voda, takže jsme pak sháněli v jedné malé vesničce, kde nebyla hospůdka ani žádný krám, vodu. To bylo hodně vtipné, v životě bych nevěřila tomu, že budu běhat od jednoho domu ke druhému a žebrat o vodu. Ale byli jsme totálně dehydrovaní a jediné lahve, ve kterých nám ještě zbyla nějaká tekutina, byly ty od vína... Prázdné lahve se nám ale podařilo úspěšně naplnit a mohli jsme pokračovat. 
  Když jsme dorazili do lomu, nikde nebyla žádná stopa po vodě.. vůbec nikde! Vidina osvěžující koupele v lomu se nám pomaličku rozplývala před očima. Pak jsem ale spatřila ženu s mokrými vlasy! Nakonec se nám podařilo část s vodou najít, ale že nám to trvalo...

Večer jsme rozložili stan na takové vysoké kamenité stěně, kde místy rostla tráva a bylo to tak jediné místo vhodné k zapíchnutí stanu, případně rozložení hamak. Pro mě jako pro někoho, kdo má respekt z výšek to bylo vážně hodně adrenalinové drápat se tam s krosnou na zádech (a ještě větší sranda to byla, když jsme to slézali). Utábořili jsme se, uvařili si těstoviny s boloňskou omáčkou, pozorovali, jak se stmívá, poslouchali hudbu, povídali si o životě, zpívali u ohně,... bylo to vážně nádherné, nikdy bych neřekla, že se budu cítit tak dobře s lidmi, které jsem tou dobou neznala ještě ani 24 hodin.
  Další den byl ale peklo... i když jsem nevěřila tomu, že je to možné, teplota stoupla ještě výš. Naštěstí tentokrát jsme se mohli chladit u vody. Cesta přes Koněprusy do Srbska na nás ale zlověstně čekala. Počasí bylo na umření, Nině se opravdu hodně motala hlava, a tak jsme to zvládli jen do Koněprus, odkud jsme jeli autobusem do Berouna, odtamtud pak vlakem do Srbska. Tady půlka z nás přečkala ještě jednu noc, druhá půlka nás opustila téměř o půlnoci, kdy odjížděli posledním vlakem směr Praha. Večer jsme strávili v trávě u Berounky s ukulelem a flaškou vína. Dokonce jsem se trochu napila i já, i když normálně nepiju. Ta pohodová atmosféra mě prostě úplně pohltila.
  Zážitek to byl neskutečný. To, že popadnout krosnu, nazout si pořádný boty a vyrazit do přírody, je jeden z nejlepších způsobů, jak strávit dlouhé letní dny  celý život, jsem věděla vždycky. Nikdy bych ale neřekla, že strávit pár dní s naprosto cizími lidmi může být tak osvobozující a zajímavé. Určitě všem doporučuji něco podobného také vyzkoušet, i kdyby to nedopadlo tak dobře. Zkušenost je zkušenost a mě tohle dobrodružství opravdu hodně dalo.


Dnešní poezie aneb citové výlevy na instagramu

  Nedávno jsem se na internetu dočetla, že poezie je výsledkem uklízení ve větách. Tahle definice se mi strašně zalíbila, rozhodně je poetičtější než ta, kterou nám předkládá wikipedie nebo učebnice českého jazyka.
  Verše mě uchvátily už na základce, všude možně po školních sešitech a do deníčků jsem si čmárala básničky. A asi vás nijak nepřekvapí, když vám řeknu, že tato záliba byla mými vrstevníky nepochopena. Poezie nikdy nebyla vyloženě žánrem, který by hýbal knižním světem a měl miliony příznivců. Poselství ukrytá ve verších bývají často nepochopená, pro čtenáře těžce srozumitelná. Právě proto si myslím, že ji lidé tolik nevyhledává.
  Nedávno ale poezie vylezla ze své bubliny a vytasila se opravdovým esem, které probudilo v mladých lidech zájem. Rapi Kaur - pokud vám jméno této indicko-kanadské autorky nic neříká, nevím, na jaké planetě jste se poslední několik let nacházeli. Tahle pětadvacetiletá hvězda instagramu v roce 2014 ovládla se svou básnickou sbírkou Milk and Honey snad všechny literární žebříčky po celém světě. Už se chytáte? Jestli stále nevíte, o kom je řeč, určitě si Rapi a její příběh slávy najděte na internetu. Rozhodně to není žádné nudné čtení. Abych vás navnadila, prozradím vám, že velkou úlohu hrála v jejím příběhu menstruační krev! Uznávám, že se nejedná úplně o běžný způsob, jak se dostat do povědomí veřejnosti, ale i tak to jde...
  Její básně se staly obrovským hitem, mnoho jejích kolegů z literární branže ale popírá, že by se jednalo o poezii a nemohou přijít Rapi na jméno. Sama bych některé z jejích počinů za básně neoznačila, takže s nimi i částečně souhlasím. Nejedná se o typickou poezii, na kterou jsme zvyklí od jiných autorů. Ve většině případech jde jen o krátkou myšlenku, větičku zapsanou do pár kraťoučkých veršů, obohaceny jsou pak o autorčiny vlastní ilustrace. V knize se rozebírají témata jako zneužívání, sex, láska, alkohol, násilí a ženskost. Myslím si, že Rapiin úspěch spočívá především v tom, že přišla na scénu s něčím úplně novým a spojila to s tématy, která jsou nejen důležitá a rozhodně by se o nich mělo mluvit, ale zároveň to jsou takové témata, kterými dnešní teenageři žijí. Upřímně, co si budeme nalhávat, ideálem dnešních mladých lidí je umělec zhrzený životem, který do sebe hází jednu sklenku vína za druhou, dokáže ocenit krásu obnaženého ženského těla a pochopitelně mu nesmí chybět cigareta v koutku úst a těžký životní příběh.
  Přiznávám se, že Milk and Honey sama vlastním, nechala jsem se unést vším tím šílenstvím, které kolem této sbírky básní vypuklo a pořídila jsem si ji. Lituji toho? Rozhodně ne, autorčina tvorba jako taková se mi líbí. To, co se mi ovšem už tolik nelíbí, je to, co se následně s moderní poezií stalo. Koncept, s kterým Kaur přišla, rychle převzalo mnoho rádoby umělců, všichni se najednou staly odborníky na poezii. Jména jako Snyder, Ginsberg, Bukowski, Baudelaire, Hrabě, Orten nebo Bondy jim ale nic neříkají.
 Za básníka se označuje každý druhý, stačí mít jen účet na instagramu a občas zveřejnit něco s deep poselstvím, nejlépe v rozsahu jednoho až pět slov. Čím stručnější, tím větší hloubku přece dané "dílo" má. 
  Nechci, aby to vyznělo tak, že jsem proti celému tomuhle kultu instagramových umělců, některé z nich i sleduji a jejich tvorba mě baví. Není jich ovšem moc, málokdo umí pracovat se slovy tak, aby mě zaujal, navíc je velmi těžké najít někoho, kdo se snaží psát o jiných tématech než je právě sex, alkohol a nešťastná láska. V některých těchto příspěvcích je opravdu skryté nějaké poselství, něco, co donutí člověka více se zamyslet.  Takových je opravdu ale jen málo, většina pisatelů se jen snaží využít toho, že se momentálně jedná o velmi populární věc, díky které se dají snadno nahnat sledující.
  Kvůli tomuto článku jsem si prošla mnoho instagramových profilů, na kterých je tato poezie publikována. A byla jsem opravdu zklamaná, nejen že byly příspěvky tématicky úplně stejné, často se ale stávalo i to, že byly totožné i obsahově! Kopírování textů a vydávání je za své není na těchto profilech nic neobvyklého.
  Asi bych to mohla už nějak uzavřít... Nemyslím si, že by se jednalo o špatný nápad. Instagram je vůbec nejpoužívanější sociální sítí a určitě je to velmi dobrý způsob jak zpopularizovat poezii mezi mladými lidmi, třeba i zviditelnit svou vlastní tvorbu. České instagramové poetické scéně ovšem chybí originalita, stále se omílají ty samá témata a celkově je to prostě dost nuda. Také mi přijde, že když se dnes každý náctiletý nazývá umělcem nebo básníkem, znevažuje to práci skutečných umělců. Vím, že umění může být chápáno mnoha způsoby, pro každého je umění něco jiného, ale dvě slova na bílém podkladu, pro mě prostě nejsou uměním. Ale jak jsem již říkala, najdou se i tací, kteří talent opravdu mají, stačí jen umět hledat. Za sebe mohu doporučit z českých profilů určitě Báru Vencálkovou, Psáno strojem a Xabyssus. 

Ten, kdo mě naopak vůbec nezaujal je pak Honza Doležal (zapiskyumelce), momentálně jeden z nejúspěšnějších českých básníků. I když jsou jeho příspěvky obohaceny o nádherné ilustrace, přijde mi to zkrátka pořád všechno stejné. Se slovy rozhodně pracovat umí, ale na můj vkus je to prostě všechno strašně monotónní. Ze zahraničních tvůrců mě pak příliš nezaujal Atticus, který má přes 733 tisíc followerů. Nedávno jsem si přečetla jeho sbírku Láskou ji nespoutáš, z více jak 200 básní mě zaujalo asi tak deset. Ty se mi líbily opravdu hodně, ovšem vzhledem k množství básní, které sbírka obsahuje, to bylo velmi málo.
  Jaký názor máte na instagramovou poezii, vy? Je někdo, jehož básně vás opravdu baví?

Island se studentským rozpočtem - plánujeme



 Jak dlouho normální student střední školy plánuje prázdniny? Půl roku předem? A co vlastně plánuje? Tábory a akce s kamarády, ti cílevědomější brigádu. Ale je to vlastně pořád to samé. Akčnější studenti často hledají dobrodružství v podobě workcampu. Taky jsem nad workcampem přemýšlela, ale nakonec jsem zjistila, že ani to se neobejde bez nějakého finančního vkladu, který mně osobně přijde poměrně vysoký. V porovnání s jinými výlety do zahraničí se za workcamp sice neplatí moc, ale já jsem měla o dobrovolničení trochu jinou představu. Workcamp by podle mě měl nabízet zážitek v podobě poznání nové kultury, krajiny a nových přátel bez zbytečného čerpání svých financí, na oplátku já, jakožto dobrovolník, budu pracovat. Ale ve výsledku to tak výhodné není. Alespoň pro mě ne. Jakmile jsem si toto ujasnila, moje plány na léto se zúžily na tábor, brigádu a týden s rodinkou.
  Touha vydat se někam daleko za hranice ve mně ale stále přetrvávala, naštěstí jsem nebyla sama. Přišla za mnou Týna (alias Lesoholka), jestli nechci jet na Island. „Samozřejmě, že chci,“ a hlavou se mi honilo, jak by to bylo super, dokonce se to po rychlém přepočtu mých financí, zdálo být i uskutečnitelné. Jako osmnáctiletá studentka jsem samozřejmě musela získat povolení rodiny a znovu vše přepočítat. Vše vycházelo. Takže Let’s go! Ten den jsem nemyslela na nic jiného a ve škole jsme to hodně probíraly. Naše představy byly od začátku dost podobné. Já i Týna jsme dobrodružné duše, naším cílem je převážně příroda a poznání, co se týče pohodlí, nejsme nijak zvlášť náročné. Během jednoho dne se naše představy spojily v jednu relativně ucelenou vizi, která se za dva měsíce promění v realitu. Tato vize se dá rozepsat do několika bodů:

  1. DOPRAVIT SE NA ISLAND
Toto je celkem jednoduchý bod, ale přesto je ze všech bodů nejdůležitější. Tento bod obsahuje nákup letenek a pro mě znamená vyřízení pasu. Polovinu cesty už v tuto chvíli máme. Poletíme z Prahy do Londýna, poté do Reykjavíku, kde budeme týden nocovat.

  2.  ZABALIT VŠE NUTNÉ -JEN NUTNÉ
Tento bod se týká balení nejen oblečení, ale hlavně jídla. V Reykjavíku je jídlo někdy až třikrát dražší než v Čechách, proto jsme se rozhodly, že si co nejvíce jídla vezmeme s sebou z ČR. Budeme sice týden na instantním jídle, ale to vykompenzuje čerstvý vzduch. V tomto bodě je důležité si uvědomit, co opravdu potřebuji, a co ne. Potřebuji s sebou velkou lahev šamponu? NE! Potřebuji s sebou tunu oblečení a patery boty? NE! Letíme s nízko nákladovou společností, proto budou hmotnost i rozměry našich zavazadel omezené. Je tedy obzvláště důležité zamyslet se nad tím, co si s sebou zabalíme.

 3.  JSEM CHUDÝ STUDENT
Ano, sice pojedu na Island, ale stále patřím do sekty chudého studenstva, mezi jejíž záliby patří přepočítávat každý halíř. Jakákoliv cesta se ale dá podniknout za minimum financí, stačí jen chtít. Ubytování přes Airbnb, nejlevnější letenky,... - to každý zná. Dále k tomu ale patří například šetření na dopravě v místě pobytu. Tím myslím stopování. O stopování v dámském obsazení se říká, že je to „o hubu“, ale já jsem to zkoušela několikrát a nikdy se mi nic nestalo. Je to ten nejlepší způsob jak cestovat. Nejen, že je to zcela zdarma, ale je to i zábava. Po pár zkušenostech už zjistíte kdo vám zastaví – ten, od koho se to nečeká. Samozřejmě milý úsměv udělá své. Když už vám někdo zastaví, tak si bude chtít pokecat, což je dobrá příležitost, jak se seznámit s novými lidmi. Takový zážitek vám jednoznačně dodá energii na další cestu.

  V následujících dvou měsících se na tuto kostru nabalí mnoho plánů a představ, které se zrealizují na konci prázdnin. Ale tenhle výlet a už jen to, že za mnou Týna šla, mě nakopl. Ne jen k objevování a cestování, ale k žití. Každý říká, že studentská léta jsou ta nejlepší v životě, nesouhlasím! Myslím, že nejlepší léta jsou všechna na plno prožitá léta. Myslím, že jsem konečně našla předsevzetí, které má smysl.

Zuzka

Ze života Lesoholky




  Ano, stále ještě žiju! Vím, dlouho jste o mně neslyšeli, ale jsem zpět v plné síle a mám pro vás hned několik novinek. Ti z vás, co se na blog vrací pravidelně asi postřehli, že "Ze života knihomolky" se stalo "Ze života Lesoholky". No, vzhledem k mému momentálnímu pracovnímu a studentskému vytížení, které způsobuje to, že knihu jsem v ruce už pěkně dlouhou dobu neměla, bych si netroufla nazývat se knihomolkou. To je ale jen takový drobný technický detail...
  Co všechno se v mém životě děje, že tak šíleně kašlu nejen na čtení, ale i na blog? Začala bych asi tím, že jsem si trochu uspořádala své priority, zamyslela se celkově nad způsobem života, který vedu a došla k několika závěrům. Několik měsíců jsem pracovala jako recepční ve fitku, práce to byla pohodová, nenáročná, ovšem nijak mě nenaplňovala. Jednoho krásného dne jsem tedy podala výpověď a vrátila se do prostředí mně nejmilejší - do kavárny. Co si budeme povídat, celodenní běhání od stolu ke stolu je mnohem náročnější než sezení v pohodlném křesílku, vedení docházek a sledování seriálů, a také mnohem hůře placené. Peněz mám sice teď méně, nestíhám sledovat seriály a o své pohodlné křesílko jsem přišla, ale cítím se zkrátka líp. Dělám teď v suprovém kolektivu a to kafe zdarma taky není k zahození.
  Další věcí, kterou jsem si lámala hlavu, byla problematika plastů a celkově životního prostředí. O plastech přemýšlím již delší dobu, mezi mladými lidmi se teď tak nějak stalo fenoménem vyškrtnout veškeré plasty ze svého života. Osobně si nemyslím, že plast by byl sám o sobě nějakým velkým zlem, špatné je spíše to, jak s plasty nakládáme. Musíme si uvědomit, že společnost 21. století již není schopná žít bez plastů, životní styl, který mnozí z nás vedou, zkrátka není připraven na to se jich definitivně zbavit a myslím, že už ani nikdy připraven nebude. Je strašně super, že přibývá jednotlivců, kteří ze svých životů plasty eliminují. Čím víc takových jednotlivců bude, tím lépe, ovšem nemůžeme být naivní a předpokládat, že se dá toto aplikovat na celou lidskou populaci. Já osobně plasty používám, pokud je lze nahradit jiným materiálem, ráda ho nahradím. Například místo igelitové tašky se dá vždy použít bavlněná, ale abych si v obchodě nekoupila jogurt kvůli tomu, že je v plastovém kelímku se mi zdá přehnané.
Jogurt si koupím a kelímek hodím do kontejneru, který je plastům určen. Maximální recyklace a omezení výroby je podle mě totiž ta správná cesta. Nač vyrábět nové a nové, zbytečně zvětšovat lidskou stopu a ubližovat Zemi, když bychom si zvládli vystačit s tím, co už tady máme. Svůj volný čas jsem tedy zčásti zasvětila i tomuto, chodím na různé přednášky o ochraně životního prostředí, koukám na dokumenty zabývající se touto tématiku,... ani nevíte, jak moc mě totiž dokáže vytočit, když se procházím lesem, hledám si nějaké pohodlné místečko na relaxování a filozofování, a narazím na pytlíčky od chipsů, flašky od alkoholu, igelitové sáčky,... Nechci tu někoho moralizovat, i když si myslím, že v tomto směru by trochu moralizování bylo na místě, a vím, že sama toho příliš nezmůžu. Ovšem já sama nejsem, v dnešní době se čím dál více mladých lidí o tyto věci zajímá, což mě osobně tak nějak hřeje u srdce. Stále nás ovšem není tolik, a i když nakonec nic nezměníme, můžeme si alespoň říci, že jsme se snažili a nepřihlíželi jsme nečinně tomu, jak se tu topíme v odpadcích.

Ale asi nejpodstatnější věcí, kterou jsem si uvědomila je to, že mě nebaví shromažďovat majetek. Vždycky jsem byla toho názoru, že zážitky a vzpomínky jsou mnohem cennější než hmotné věci. Raději bez drahých hadrů, auta a nového mobilu, ale s batůžkem na cestách nebo s kamarády na nějaké akci. Nebaví mě život mezi čtyřmi neměnnými stěnami obklopená stále těmi stejnými věcmi. Ať už jde o knihy, jejichž čtení sice miluju, ale po přečtení je stejně odložím na poličku a chytají prach, nebo o oblečení, kterého mám plnou skříň, z čehož nosím pořád dokola tři stejný trička. Všechno je to zbytečné, doba trvanlivosti věcí je oproti vzpomínkám limitovaná. Čím dál tím více se vzhlížím ve způsobu života digitálních nomádů a čím dál tím víc jsem přesvědčena o tom, že tímhle směrem jednou půjdu. Po vysoké mám v plánu vše prodat, koupit si dodávku nebo karavan a cestovat. Pokud je člověk trochu šikovný, pracovat zvládne i po internetu, v dnešní době to už není nic neobvyklého.
  Blíží se letní prázdniny a mé osmnácté narozeniny s nimi. A protože mě rodiče moc dobře znají a vědí, že o hmotné dary nestojím, rozhodli se, že k osmnáctým narozeninám dostanu letenku na Island. Tak teď pozor, abyste si nemysleli, že jsem rozmazlená holka, jejíž rodina se topí v penězích. Rodiče vědí, že Island byl vždycky můj velký sen - polární záře, divoká příroda, gejzíry, sopky, ledovce,... když navrhli něco takového, okamžitě jsem sedla k počítači a začala hledat nejlevnější možné varianty, protože rodiče se v tomhle příliš nevyznají a nechtěla jsem, abych je stála celé jmění, když vím, že ty peníze potřebují momentálně na jiné věci. Povedlo se mi najít letenky z Londýna do Reykjavíku a zpět za 1500 Kč, takže se jedná opravdu o hodně low cost varinatu. Takže tamtadadááá! Já poletím na Island! Sny se plní!
  Chystáme se tam se spolužačkou na konci srpna, ubytování jsme si našli přes airbnb a to úplně to nejlevnější, jaké jsem vůbec mohli, a které nemá ani sprchu - postel, skříň, umyvadlo a záchod, tak bude vypadat náš skromný palác v Reykjavíku. Naše studentské rozpočty nám bohužel nic lepšího nedovolují, protože Island... ehm... tam jsou ty ceny maličko jinde. O to větší dobrodružství to ale bude a neskutečně se na to těším. Se Zuzkou jsme se rozhodly, že celkově celou tuhle dovolenou pojmeme hodně lowcost, mnoho lidí si totiž myslí, že cestovat po světě se dá jen s pořádně nabušenou peněženkou a finančním kontem, dávno tomu tak ale není a my toho chceme být důkazem. Proto pro vás budeme sepisovat deníkovou formou celý náš pobyt založený na stopování, chození pěšky, levném jídle a úžasných místech, kam se lze dostat bez placení vstupného. Myslím, že se máte opravdu na co těšit, protože z Lesoholky se postupně během několik následujících dnů stanou dvě Lesoholky, kdy můj jednočlenný tým posílí Zuzka, která je stejně (a možná ještě o malinko víc) jako já duší i srdcem dobrodruh a trochu více vám přiblíží naše islandské low cost plány.

Fotky, kterými je článek ilustrován, jsou ze dne, kdy jsem poprvé sedla na motorku, projela si neuvěřitelně nádhernou Pálavu a viděla ten nejúžasnější západ Slunce, který přišel krátce po bouřce. V tu chvíli jsme se po dlouhé době cítila vážně živá. Žít, ne přežívat - to je to, co od budoucnosti chci. To je to, co bychom od budoucnosti měli požadovat všichni.


Holka se striemi na bocích



Hodiny strávené před zrcadlem prohlížením se ze všech různých úhlů, pláč a zklamání.
Hodiny strávené počítáním, hodiny strávené v okovech denního kalorického příjmu a výživových hodnot potravin.
Hodiny a hodiny...
Často si sotva dokážu najít pár minut na to, abych položila babičce kytičku na hrob, abych šla ven s přáteli.
Hodiny a hodiny...

O poruchách příjmu potravy se tolik mluví, ale ve skutečnosti se děje tak málo. Původně jsem se tomuto tématu vůbec nechtěla věnovat, ale chtě nechtě se tomu zkrátka nevyhnu, pokud máte pochopit celý můj příběh.
Všechno to začalo na podzim 2016. Nebyla jsem roztomilá boubelka, nedosahovala jsem nádherných kyprých tvarů plnoštíhlých modelek. Nebyla jsem vysportovaná fitnesska s pevnou zadnicí a pancéřovým břichem. Nebyla jsem ani štíhlá kráska s nohami až do nebe. Nebyla jsem ani elegantní a morbidně "krásné" stvoření ve stylu Twiggy nebo heroin chics. Byla jsem prostě "normální holka". Situace doma byla komplikovaná, všechno se mi sypalo pod rukama a do toho jsem měla velké problémy se sebevědomím.
Uzavřela jsem se před okolním světem a přestala téměř jíst. Nebyl to můj původní záměr, prostě jsem neměla chuť k jídlu, nejspíše to zapříčinilo všechno to dění kolem. Jakmile jsem na sobě ale zpozorovala první úbytky váhy, zalíbilo se mi to, spatřila jsem v tom určitou cestu, jak dosáhnout hezčí postavy a strhnout ze sebe tu nálepku "normální holky".
Hubla jsem - hodně, kila ubývala a zdravotní problémy přicházely. Často jsem omdlévala, vypadávaly mi vlasy, s anorexií se dokonce pojí i můj úplně nejděsivější zážitek, kdy už jsem si myslela, že je opravdu konec. To je pro mě ale příliš bolestivé a osobní, takže prosím o prominutí, ale více se o tom rozepisovat nebudu.


Postupně se mi povedlo se z toho dostat, převážně díky Márovi. Nelíbilo se mi  když se o mém břichu vyjádřil jako o propadlině, nelíbilo se mi, že se neustále musel trápit myšlenkami na mé zdraví, nelíbilo se mi vidět ho smutného, chtěla jsem pro něj něco víc než kostru potaženou kůží, i když já sebe tak nikdy nevnímala (až teď s odstupem času).
Přibrala jsem, díky antikoncepci mi dokonce narostla i prsa! Potom jsem ale zas nějak začla blbnout, tentokrát jsem sice nezhubla tolik, ale má vymodlená prsa byla pryč.
Všechno se pak tak nějak spravilo, byla jsem hubená, ale zdravě vypadající holka. Jenomže... bum prásk - sociální sítě zaplavily fitness blogerky, veganky, healthy recepty, vypracovaná těla,... a mé sebevědomí, které nikdy nebylo pověstné svou silou, utrpělo další ránu. Dala jsem se tedy na cvičení a zdravou stravu. Nutno podotknout, že tentokrát mi šlo o zpevnění těla a nabrání svalové hmoty, ne o vystupující žebra, na která bych mohla z fleku někoho napíchnout. Pilně jsem studovala články na internetu o tom, co jíst a co ne, cvičila jsem HIIT kardio, posilovala jsem, dodržovala doporučený denní příjem potravy, zdravě si vařila, všechno vážila, zapisovala.
Svým způsobem jsem dělala opravdu všechno dobře, jedla jsem správný počet bílkovin, sacharidů, tuků i vlákniny, omezila jsem příjem cukrů a začala se více hýbat. Nadchla jsem se pro to, měla jsem ze sebe dobrý pocit, pozorovala jsem výsledky! Ale jak tvrdě byly vydřené...
Počáteční nadšení brzo (po půl roce) opadlo, počítání kalorií, příprava jídla na následující den, hledání videí, podle kterých budu další den cvičit,... Začala jsem tím být naprosto posedlá, neusla jsem, dokud jsem neměla kompletně naplánovaný jídelníček do poslední kalorie.
Žila jsem zdravým životním stylem a zároveň nežila. Hýbala jsem se, správně jedla, byla jsem spokojená se svou postavou. Nepřestávala jsem se ale hnát za dokonalostí, která mi byla na instagramu dennodenně servírována, dostalo se mi to do hlavy. Přestala jsem chodit s kamarády do kaváren, protože mi bylo jasné, že bitvu já vs. "ten dokonale nadýchaný čokoládový dortíček" nemám šanci vyhrát. Dokonce jsem se přestala těšit na přespávačky u Máry, protože jsem věděla, že mě tam čeká k večeři pořádná dávka sacharidů. I když se mohli jednat o kvalitní sacharidy, spojení sacharidů a večeru jsem se bála jako čert kříže.


Dokud není mysl a duše spoko, o zdravému životnímu stylu nemůže být ani řeč.
Jednoho dne se mi naštěstí rozsvítila v hlavě žárovička, roztrhala jsem všechny tabulky, spálila mosty za všemi těmi moudry o cvičení a jídle. Začala jsem se hýbat pro radost, ne z povinnosti. Svým způsobem si stravu stále hlídám, během mého rádoby healthy lifestylového období jsem celkem získala odhad na to, kolik co čeho obsahuje. Nic si ale už nevážím, netrápím se čísly, nic si nikam nezapisuju  Nezžírá mě svědomí, když do sebe dostanu za den o 5 gramů cukru nebo tuku víc, sem tam si zkrátka zahřeším. Je důležité mít přehled o tom, co jíte, důležité je ale také uvědomit si, že život se netočí jen kolem toho.
Obdivuji lidi, kteří dokáží celý život na sobě makat, počítat si všechno jídlo - obdivuji jejich výdrž, vášeň, jejich krásná a zdravá těla. Pro mě tohle ovšem není ta správná cesta.
Dneska, když se na sebe podívám do zrcadla, vidím holku, co se má ráda.
Holku se striemi na bocích, které ji ale nebrání v úsměvu.
Holku s malýma prsama, nikoliv malými sny.
Vidím spokojenou holku.
Konečně vidím své zdravé já.

Máš křivé zuby? Usměj se a ukaž je pyšně světu! Trpíš ekzémem nebo akné? Vždyť je to přirozené! Nemáš míry modelky? Proč se tím trápit, hlavní je líbit se sama sobě, být svým vlastním pánem a pochopitelně vše udržovat v rámci nějakých zdravých mezí...

Na lovu - pohádkový příběh Krásky a Zvířete


Autor: Meagan Spooner
Originální název: Haunted
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Počet stran: 328
Mé hodnocení★★★☆☆


Je jedno, jestli nám je pět, osmnáct nebo čtyřicet, k pohádkovým příběhům se vždy budeme nostalgicky a s láskou vracet, tedy alespoň já. Ano, mám ráda pohádky - a nestydím se za to! Krásné princezny, víly, skřítci, zlí černokněžníci, princeznožraví draci, magie, kouzla a dobrý konec... tyto věci mají v mém srdci zvláštní postavení. Všichni moc dobře víme, že šťastných konců je ve skutečném životě málo, možná právě proto se tak často obracím ke svému dětství a zachumlaná pod dekou, usrkávajíc kakao, pozoruji na obrazovce boj dobra se zlem.
A od té doby, co se mi dostala do rukou série Měsíční kroniky, propadla jsem kouzlu i knižnímu zpracování pohádkových příběhů.
I když tyto příběhy spadají většinou do kategorie young adult, z které jsem již odrostla a většinou mi tyto knih nic neříkají, retellingy si vybojovaly v mé knihovničce své místo.
Příběh Krásky a Zvířete jsem si zamilovala už jako malá, když mi ho rodiče před spaním předčítali. Když jsem se dozvěděla, že CooBoo vydalo knihu s touto tématikou, bylo jasné, že neujde mé pozornosti. Zpočátku jsem toho od knihy příliš nečekala, po velmi zajímavé a čtivé sérii Dvůr trnů a růží, která je retellingem stejné pohádky, jsem se obávala, že to bude na jedno brdo. Byla jsem ale mile překvapena...

Na lovu vypráví příběh obchodníkovy dcery Jevy, která před šlechtickými radovánkami a prostředím města dává přednost svému luku a lesům. Jednoho dne přijde jejich rodina o veškerý majetek, vše prodávají a stěhují se do lesního srubu. Aby Jeva uživila své sestry, vydává se i přes nelibost svého otce do lesů a loví zvěř. Její otec býval skvělým lovcem, ale stáří a život v bohaté měšťanské společnosti ho o jeho um připravily. To si ovšem nepřipouští, chodí lovit do čím dál tím hlubších částí lesa, která jsou opředená povídačkami o nebezpečných a zlých kouzelných tvorech.
Když se jednoho dne z lovu nevrátí, Jeva se vydává v jeho stopách s cílem milovaného otce najít. Během hledání ovšem padne do pasti jednomu z kouzelných obyvatel  lesa - Zvířeti a stává se jeho vězeňkyní...


Musím se přiznat, že jsem byla opravdu mile překvapená neskutečně čtivým autorčiným stylem psaní. Celý příběh byl psán jednoduše, rychle plynul. Velmi zajímavé byly útržky myšlenek Zvířete, které krásně doplňovaly atmosféru celého vyprávění.
Postavy mi byly sympatické, i když nad některými rozhodnutími hlavní hrdinky mi rozum zůstával stát. Kam se hrabe nějaký Dvůr trnů a růží, který měl dle mého tak krásně našlápnuto, než se z něj stalo erotické čtení pro náctileté! Na Lovu je vážně velmi příjemné čtení, stránky mi mizely pod rukama, ani nevím jak.
Malé rýpnutí (dobrá, možná ne tak malé) si ale přeci jen neodpustím. Co se s Meagan Spooner posledních třicet stránek stalo? V závěrečných kapitolách se autorka najednou rozhodla z neznámého důvodů, tak o 140% zrychlit tempo. Závěr knihy je oproti zbytku příběhu strašně uspěchaný a místy i maličko děravý. Zřejmě Meagan začala přemýšlet ekologicky a chtěla ušetřit papír. Šetřit stromy musíme, to nepochybně, ale v tomto případě je to taková škoda...
Ovšem když si odmyslíme posledních třicet stran, nemám knize absolutně, co vytknout. Opravdu je to pohodové čtení a pokud zbožňujete retellingy stejně jako já, tenhle by vám doma neměl chybět - jedná se opravdu o jeden z těch zdařilejších.

Závěrem bych vás ráda poprosila o tipy na další knihy s pohádkovou tématikou. Ani netušíte, jak skvělé a vítané úniky to jsou od té příšerné maturitní četby...

Dlouhá trnitá cesta z pekla



Autor: Marilyn Manson, Neil Strauss
Originální název: The Long Hard Road Out Of Hell
Nakladatelství: BB art
Rok vydání: 2009
Překlad: Jiří Zavadil, Lenka Zavadilová
Počet stran: 351
Mé hodnocení: ★★★☆☆

Hudební trička a lidi od muziky nikoho nezabíjej. Zabíjí špatná výchova. Pokud chce někdo vinit umění, tak proč teda čtou děti ve škole Romea a Julii? Je to příběh o dětech, který se navzájem zabíjejí z jednoho zásadního důvodu: jejich rodiče je nechtěli pochopit.

Skupinu Marilyn Manson snad není třeba představovat. Dlouhá trnitá cesta je autobiografií, zpovědí jejího frontmana Briana Warnera (známějšího jako Marilyn Manson). Ten nabízí svým fanouškům a čtenářům jedinečnou možnost nahlédnout do jeho dětství, podívat se do sklepa jeho dědečka plného erotických pomůcek, časopisů a videí, kde jako malý chlapec strávil mnoho času. Popisuje svůj teenagerský vzdor proti katolické škole, kterou navštěvoval, své první milostné hrátky, momenty související se zrodem kapely, později nás zavádí i do zákulisí nejrůznějších show a vystoupení.
Odhaluje svou zvrácenou duši v celé své kráse. I když nejsme nakonec všichni zvrácení? Způsob života, který jako konzumní společnost vedeme, plný přetvářky a přehlížení neštěstí ostatních? Tato kniha není jen výlevem věčně zdrogované a neustále souložící hvězdičky, jak někteří její odpůrci tvrdí. Je to příběh člověka s velmi zvláštní životní filozofií, která například pracuje i s otázkou napsanou o pár řádků výše. Manson ukazuje světu jeho zvrácenost ještě většími zvrácenostmi. 
Během čtení jsem často uvažovala nad tím, zda je Manson génius či šílenec. K jednoznačnému rozhodnutí jsem se nedopracovala, jedna věc je ale jistá - hranice mezi genialitou a šílenstvím je skutečně tenká...
Mansonovu hudbu mám ráda, nejsem sice jeho zarytá fanynka, mám pár svých oblíbených písní, jak z období, kdy skupina začínala, tak i z jejich nejnovější desky. Jeho osobnost je velmi kontroverzní a já doufala, že díky této knize bych ho snad mohla trochu lépe pochopit. Po přečtení jeho autobiografie v tom mám akorát ještě větší guláš...

Nic se nevyrovná pocitu, když člověk ovlivní něčí život, třebaže to znamená, že dotyčného budou po zbytek života pronásledovat noční můry a celé své jmění utratí za sezení u psychologa.

Musím ocenit upřímnost a otevřenost, s kterou je celé dílo pojato. Kdo z vás by se dokázal přiznat veřejně celému světu, že pomýšlel zcela seriózně o tom, že někoho připraví o život? Od vraždy ho dělil jen malý krůček, vlastně jen náhoda. Za zmínku také stojí úžasné grafické zpracování a mnoho fotografií skvěle doplňující vyprávění.
Žádné kytičky a motýlky si od tohohle neslibujte, kniha je psána opravdu surově. Omlouvám se za následující slova, ale jinak toto dílo nelze charakterizovat - šukání, sračky, krev a fet.
Mně osobně kniha tolik neoslovila, líbila se mi dejme tomu její první třetina, jakmile se ale skupina dostala do povědomí veřejnosti, všechno se to začalo opakovat, bylo to pro mě pořád takové stejné, monotónní. Na Databázi knih si ovšem vysloužila nádherných 92% a dle komentářů jsou z ní všichni nadšení. Na mě to bylo ale asi zkrátka až moc nechutné a až moc divné. Divné věci já ráda, ale čeho je moc...
Rozhodně to bylo zajímavé čtení, že bych po knize ale sáhla v blízké době znova, to asi opravdu ne. Pokud jste silnější nátury a jméno Marilyn Manson pro vás není úplně neznámým pojmem, zkuste dát knize šanci, třeba se vám povede to, co mně se nepodařilo - pochopit tohoto hudebního boha ďábla a jeho filosofii.

Pravda vítězí?

Zdroj
Tak už jsem se tu smutnou novinu také dozvěděla. 
Cestou z práce, kde jsem bohužel neměla možnost sledovat průběh sčítání hlasů, jsem v autobusu opožděně pročítala všechny možné reportáže, články a reakce na sociálních sítích. Povím vám, že takhle smutno mi dlouho nebylo... možná si říkáte, proč by se sedmnáctiletá holka, která vlastně ještě ani nemá právo volit, měla trápit výsledky voleb. 
Možná proto, že ta holka doufala konečně ve změnu. Doufala, že náš stát bude prezentovat někdo, kdo se dokáže vyjadřovat slušně a nedělat nám ve světě ostudu. Doufala, že se naše cesta začne stáčet spíše na západní stranu zeměkoule. Doufala, že slušnost a galantnost vyhraje nad lží a buranstvím. 
Zase se ovšem v našem národu zklamala... 
To, že Češi jsou xenofobní konzervy, jejichž jediným smyslem života je půllitr pěkně napěněného pivečka, vím už dávno. Ale tohle... 
Jiří Drahoš rozhodně nebyl mým favoritem, každopádně byl pro mě mnohem přijatelnější než Miloš Zeman. Kdyby to bylo na mě, posadila bych na Hrad Marka Hilšera (nebo Světlanu Witowskou), který si mě získal nejen svými politickými názory, ale i svým velice gentlemanským chováním po své porážce.
Nechci v tomto článku nikoho urážet, každý máme právo na svůj názor, každý si mohl zvolit, koho chtěl.
Nesouhlasím s výroky, že Zeman je hloupý debil, co nemá v politice už dávno, co dělat. Uvědomuji si, že je to vzdělaný člověk s opravdu bohatými politickými zkušenostmi. Já osobně bych ho nevolila z toho důvodu, že se mi nelíbí způsob, jakým vystupuje a jeho kontakty s Ruskem a Čínou. Pokud jste ale pozorně sledovali debaty, určitě jste si všimli, že oba dva kandidáti druhého kola, se na spoustě věcí shodli, názorově nebyli tolik odlišní. Byl to hlavně souboj západu proti východu, reprezentativního chování proti vulgaritám a myšlenky demokracie proti myšlence komunismu.
To, co mi vadí je to, že Zeman vyhrál na základě lživé a útočné kampaně, kterou si mimochodem vlastně ani nevedl. Vadí mi, že lidé ho volili převážně z toho důvodu, že si myslí, že zbaví naši zemi uprchlíků, kterých tu máme asi tolik, kolik já mám jedniček z matematiky. Celá jeho kampaň byla postavená na tomto jediném faktu. Stop imigrantům a Drahošovi? Ale no tak... 
Zeman je podle mě svým způsobem tak trochu génius (nebo spíše pan Ovčáček?), přesně ví, co říct a udělat, aby oslovil tu část české populace, která se o politiku příliš nezajímá a jejich inteligence není zrovna nejvyšší. Nechci tím urážet Zemanovi voliče, ale upřímně, co si budeme povídat, když se podíváme na grafy, zjistíme, že většina jeho voličů nemá ani středoškolské vzdělání. To nemyslím nějak špatně, můj děda také volil Zemana, argumentoval to tím, že ať tam bude sedět kdokoliv, on bude muset pořád chodit do práce, pořád bude dostávat stejný plat a prakticky nic se pro něj nezmění. Dát svůj hlas právě Zemanovi ho přesvědčilo to, že je proti uprchlíkům. Politika ho příliš nezajímá, debaty nesledoval, Drahošovo jméno znal jen z lživých billboardům, které z něj dělaly vítače.
Jsem nespokojená s tím, jak je český národ zmanipulovatelný. Prezident není Bůh! Ve skutečnosti jsou jeho pravomoci malé, není rytíř na bílém koni, co vyžene z našeho území uprchlíky. 
Je mi líto, že o budoucnosti našeho státu rozhodují neinformovaní občané.
Je mi líto pana profesora, který musel snášet urážky od nevychovaných zastánců našeho současného prezidenta. Někteří se tedy opravdu vyznamenali... kdyby to alespoň zůstalo jen u těch urážek na sociálních sítích, ale debata na TV Prima byla opravdu vrchol... spíše než prezidentskou debatu to připomínalo vyhrocený fotbalový zápas.
Každopádně na letošních prezidentským volbách, které sice nedopadly podle mých představ a přání, se najde i pár pozitivních věcí. Za úplně nejkrásnější moment voleb a celkově asi i za nejsvětlejší chvíle české politické scény považuji spojení neúspěšných kandidátů - Fischera, Hilšera a Horáčka a vyjádření jejich podpory panu Drahošovi. Nemůžu si pomoc, ale dokázat takto přijmout prohru a otevřeně vyjádřit svou podporu jednomu z kandidátů, který je porazil, je podle mě opravdu krásné. Další pozitivní věcí je rozhodně to, že to Zemanovo vítězství nebylo úplně stoprocentní, přeci jenom rozdíl v těch procentech je opravdu nízký. Já být na jeho místě, bylo by mi trošičku trapně, kdybych měla prezidentovat státu, ve kterém mě sice půlka voličů zvolila, ale téměř stejně velká skupina voličů by byla proti mně.
Poslední věc, kterou vnímám kladně je to, že stačí přežít pět let (vzhledem ke zdravotnímu stavu pana prezidenta možná ani to ne), pak ta vytoužená změna konečně přijde.
Jen doufejme, že za těch pět let se nestaneme součástí Ruska, nebudeme zase vystávat fronty na banány a Babiš se nestane naším císařem (pardon, carem).
Možná to všechno vidím až moc černě, přeci jen prezidentovi pravomoci nejsou tak velké, jak už jsem psala výše. Každopádně tak jako tak, i kdyby se žádná z mých předpovědí nesplnila, minimálně tu ostudu ve světě nám svým opileckým a vulgárním chováním bude dělat i dále.

Zeman zkrátka není můj prezident, kdyby vyhrál na základě férové kampaně a lidé mu dávali svůj hlas z jiných důvodů, než takových, s kterými funkce prezidenta vůbec nesouvisí, akceptovala bych výsledky a nenamítala bych ani ň. Tohle pro mě byla zkrátka jen jedna velká manipulace s obyvatelstvem politikou nepolíbeným.

Tak a teď se do mě pusťte! Co já se k tomu mám, co vyjadřovat, že? Jsem jen naivní sluníčkářka, co uráží ostatní, o politice nic neví a nepřipouští si, že názor někoho jiného by mohl být ten správný.

Osvětimská knihovnice


Autor: Antonio G. Iturbe
Originální název: La Bibliotecaria de Auschwitz
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2013
Překlad: Štěpán Zajac
Počet stran: 448
Mé hodnocení: ★★★☆☆

   Na tuto knihu jsem byla opravdu zvědavá, není tak úplně obvyklé, že španělský autor líčí osud české židovské dívky. Osvětimská knihovnice je navíc velmi dobře hodnocenou knihou. Na českém knižním portálu Databázi knih má momentálně krásných 93%, na zahraničním portálu Goodreads  je pak hodnocena 4,29 body z pěti.

„Ve vší úctě, pane Hirschi, je mi už čtrnáct. Vy si opravdu myslíte, že když každý den vidím, jak kára s mrtvolami kříží cestu hrnci, ve kterém nám vezou snídani, a když se dívám, jak tucty lidí vcházejí do plynových komor na konci lágru, že mě může vyvézt z míry, co bych si mohla přečíst v nějakém románu?"
   Příběh se odehrává v rodinném táboře, jenž je součástí koncentračního táboru Osvětim - Březinka. Na tomto místě panují o něco lepší podmínky než ve zbytku tábora a je speciálně vyhraněno pro rodiny s dětmi, které sem byly převezeny z terezínského ghetta. Vůdčí osobností je zde Fredy Hirsch - charismatický muž, jehož mají i přes jeho židovský původ v úctě dokonce i samotní nacisté. Hirsch se snaží zpříjemnit dětem jejich pobyt v táboře, jak jen to jde, a zajistit jim alespoň minimální vzdělání (zasloužil se například o založení školy, což bylo v koncentračním táboře něco opravdu netradičního). Účelem rodinného tábora bylo přesvědčit veřejnost v případě návštěvy z vnějšího světa, že s vězni není zacházeno až tak špatně, jak se povídá. Ovšem trvanlivost rodinného tábora nebyla příliš dlouhá, stejně jako životy těch, co se v něm nacházely...
   Hlavní hrdinkou je velmi bystrá a vnímavá čtrnáctiletá dívenka Dita Adlerová. Ta má zodpovědnost za několik knih, které se podařilo Fredymu Hirschovi nashromáždit. Střeží je před dozorčími a vyřizuje žádosti o jejich vypůjčení. Kniha - taková prostá věc, říkáte si možná. Vězte, že kdyby u Dity byly knihy nalezeny, zaplatila by za to životem.
    Hlavní hrdinka byla opravdu odvážná, čestná, pravá bojovnice - takové typy knižní postav nepatří zrovna k mým oblíbeným, v tomto případě ale musíme brát v potaz to, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech. Dita není jen literární postavou, je skutečnou ženou. Ženou, která se nebála vzepřít režimu. Ženou, která mnohokrát riskovala svůj krk pro jiné. Takové vlastnosti nelze jinak než obdivovat.
  Antonio Iturbe odkrývá čtenářům velmi silný příběh. Těžko se mi tato kniha hodnotí, nerada bych, abych působila jako nelida, co si neváží hrdinství paní Dity. Na můj vkus se ale příběh místy trochu vlekl, některé pasáže byly prostě zbytečně zdlouhavé. Uvítala bych malinko větší spád, trochu akce. Ach jo, teď mě musíte považovat za naprostého masochistu, když požaduji v příběhu o holocaustu více akce... snažím se najít ta správná slova, ale bohužel v tom nejsem příliš úspěšná. Nemyslela jsem to tak, že by byl nudný PŘÍBĚH, spíše autorovo POJETÍ PŘÍBĚHU.
  Tuto knihu rozhodně doporučuji naprosto všem, ať už máte rádi knihy z tohoto prostředí nebo ne. Osobnost Dity vás vtáhne a vy ji budete v její činnosti držet palečky po celou dobu čtení. Místy autor zachází až do lehkého filozofování, což pro mě bylo příjemným zpestřením a nabízí čtenářům zase trochu jiný pohled na tématiku holocaustu. Například já jsem o existenci nějakého rodinného tábora neměla ani ponětí, dokud jsem si Osvětimskou knihovnici nepřečetla.

Co mi rok 2017 dal a vzal


Období, kdy si budu zvykat na to, že při psaní data se na konci už nepíše sedmička, ale osmička a neustále to budu psát blbě, je tady.  Koneckonců odbytím půlnoci se přece nic víc než to jedno jediné čísílko nezměnilo. Někdo sice může rok 2017 považovat za uzavřenou kapitolu, v mém případě tomu tak ale není. Všechny starosti i radosti z loňského roku se nás drží dál a jen tak se nás kvůli jednomu bezvýznamnému posunutí hodinové ručičky, i přestože bylo provázeno ohňostroji a opileckým veselým, neopustí. V mém případě těch radostí a starostí nebylo málo, rok 2017 na ně byl opravdu bohatý. Hodně jsem se změnila, splnila si pár snů, některé věci oplakala, ujasnila si, kým vlastně jsem.
Z holky, co měla problémy s příjmem potravy, bála se na sebe podívat do zrcadla a hlavu měla plnou černých myšlenek kvůli úmrtí blízké osoby a rodinným problémům, se stala dívka stojící na prahu dospělosti, co se nebojí pořádně se nacpat cukrovím, bere sebe samu takovou, jaká já a snaží se dělat vše pro to, aby si splnila své sny.
Tak nějak se ta holka ještě více utvrdila ve své životní filozofii, že žít naplno a investovat do zážitků se vyplatí mnohem víc, než mít značkovou obuv, nejnovější mobil a skříň přetékající oblečením. Utvrdila se ještě více v tom, že koukat na svět očima, je mnohem lepší než zírat na něj skrze mobilní displej. Zjistila, že ji dělá šťastnou, když může dělat šťastnými ostatní.
Na druhou stranu, ale taky zjistila, že už nějakou dobu stojí jednou nohou ve světě dospěláků. Dospěláků, co nevěří na zázraky a jsou tak vzdáleni světu dětí... A tohle zjištění ji děsí, snaží se s ním bojovat, prochází se bosá lesem a marně vyhlíží skřítky a víly, nadává na lichožrouty, kteří ji po nocích kradou ponožky a těm zrůdičkám, co ji neustále zamotávají sluchátka do ještě složitějších útvarů, než byl Gordický uzel. 
Uvědomila si, jakou mají lidská přesvědčení a vztahy krátkou dobu trvanlivosti, a nejen ty, ale i život. 
Když vám někdo blízký zalže, bolí to.
Když někdo z vašeho života odejde, bolí to.
Bolet nás toho bude ale ještě životě hodně, proto nemá cenu se v té bolesti utápět donekonečna. 



Když jsem se předtím zmiňovala o těch splněných snech... měla jsem možnost vidět na živo hned několik svých oblíbených kapel a konečně jsem se trochu podívala do světa. Mým největším splněným snem a radostí je ale stejně Mára. Vím, zní to strašně přeslazeně, naivně a ehm... až moc růžově. Ale co, je to pravda. Pocit zamilovanosti mě pořád ještě po více jak roce neopustil, spíše sílí a sílí a já se zamilovávám víc a víc.
Rychle k nějakému ne tak růžovému tématu... poprosím fanfáry, bubny...! Tamtadadá! Konečně jsem se rozhodla pro vysokou školu a obor, který bych ráda studovala. Teda, u toho oboru stále váhám nad psychologií a mezinárodními vztahy v kombinaci se žurnalistikou, ale jsem ráda, že jsem konečně ten výběr z původní archeoložky, historičky, herečky, fotografky, královny vesmíru a rockové hvězdy zúžila. 
Co s životem ale pořád nevím, v tom mi ani rok 2017 nepomohl. Pořád si naivně myslím, že jednou budu stíhat psát knížky, cestovat po světě, vlastnit kavárnu, stavět školy pro děti v Africe, být uznávanou psycholožkou,... no jo, chci toho prostě moc. Na tyhle myšlenky je ale ještě času pořád dost. 


Kdybych ale tvrdila, že nemám žádné plány, lhala bych vám. Tak nějak se ve mně v loňském roce probudilo mé cestovatelské já, období zimního spánku nerespektuje a pořád se dožaduje nějakého dobrodružství. Nechci tomu říkat předsevzetí, ty mám v povaze neplnit, spíše takový cíl. S Márou jsme se tak nějak shodli, že bychom mohli zkusit přejít v létě celou Českou republiku, nebo dojít pěšky k Baltskému moři. 
Nějakou dobu bude mít teď mé cestovatelské já utrum, protože se musím plně věnovat ročníkové práci a Mára zase maturitě. Doufám, že se mi toho dobrodruha ve mně podaří udržet v klidu.
Tak uvidíme, co nám přinese rok letošní. Nechci kreslit čerta na zeď, ale přeci jenom roky, co končí na osmičku bývají celkem průser... 1938, 1948, 1968 a ještě k tomu ty prezidentské volby...
No, asi bych měla myslet trochu pozitivněji... tak vám tedy všem přeji mnoho úspěchů a lásky do nového roku a pevné nervy, pokud to bude potřeba.

Budapešť


První pokuta, první vypitá flaška a nejdražší guláš mého života - tak by se dal shrnout náš předvánoční výlet do hlavního města Maďarska.
Tam jsme dorazili autobusem ve středu v šest hodin ráno, natěšení a plní očekávání. Jaký to byl ale šok, když nás autobus vysadil snad v té nejošklivější části města. Všude byly nevzhledné komunistické budovy kvádrového tvaru, prodavačka v trafice mě při mém pokusu o zakoupení jízdenek na městskou hromadnou dopravu poslala do háje, jakmile zjistila, že nejsem místní a nemluvím maďarsky...
Jízdenky se nám podařilo koupit až po menším boji s automatem na stanici metra. To nás dovezlo k centrální tržnici - jediné budově, kde měli takhle brzy ráno otevřeno, a kde jsme se mohli schovat před mrazem. Tolik ovoce, klobás a koření na jednom místě snad nikde jinde neuvidíte. A asi ani neucítíte... ne, že by bylo, o co stát. Upřímně, kombinace vůní klobás, ryb, ovoce, papriky, smaženého jídla, spáleného oleje a kafe je ehm... více než zajímavá. Přinejmenším mému lehce se zvedajícímu žaludku tak přišla.



V devět hodin jsme se přemístili do nedaleké kavárny Cafe Frei. V krásnější a originálnější kavárničce jsem nikdy nebyla. Všechno kolem bylo barevné, všude bylo dřevo a fotografie z cest po celém světě. Nápojový lístek byl tvořen mapičkou kontinentů a nápoje pocházející z různých zemí byly umístěny na příslušných místech na mapce. Mára si objednal beduínskou kávu, kterou mu připravili na písku. Já zkusila hruškovou kávu z Dakaru. No jo, typická maďarská kuchyně...
Ubytovat jsem se mohli až ve 14:00, do té doby jsme museli někde strávit čas tak, abychom neumrzli. Rozhodli jsme se navštívit Dům teroru a vojenskou podzemní nemocnici. Dům teroru se věnuje fašismu a komunismu, šlo opravdu o silný zážitek - videa s výpověďmi přeživších, cely vězňů, šibenice,... Se studentskou slevou nás jednoho vyšlo vstupné přibližně na 80 korun, takže to bylo téměř za hubičku. V podzemní nemocnici bylo vstupné o něco dražší (2000 forintů za jednoho, cca 160 korun), ale i tak jde podle mě o krásnou cenu vzhledem k tomu, co vše nám průvodkyně ukázala a řekla. Všechny ty nástroje, figuríny, operační sál a vědomí toho, že jste pod povrchem země, působily děsivě. Asi bych tady po večerech nechtěla pracovat jako uklizečka...
Pak už jsme se vydali na hotel, umyli se, odpočinuli si a večer jsme šli načerpat trochu sváteční atmosféry na vánoční trhy. Z těch jsem byla trochu zklamaná, byly takové malinké a stánky mi nepřišly nijak zajímavé. Ovšem noční Budapešť mé zklamání rychle zahnala. Nazdobené stromy, lampy, svítící budovy a osvětlené památky... nic kouzelnějšího než noční Budapešť jsem nikdy nezažila.

Vídeň


Denního světla pomaličku ubývá, ze stromů padá barevné listí, a tak konečně přichází podzimní prázdniny. Podzim je mi ze všech ročních období nejmilejší, miluji ty barvy a takovou tu pochmurnou atmosféru, kterou s sebou zkracující se dny přináší. Letošní podzim ovšem není tak úplně podle mých představ, spíše než žlutá, červená nebo oranžová barva, vévodí ulicím šedá. Teplota blížící se místy i k nule a sluníčko, které už dávno vzalo roha, na představě krásného teplého podzimu také příliš nepřidává. A tak jsme se s Márou rozhodli prchnout do Vídně s nadějí, že tam se toho pěkného podzimu dočkáme. A opravdu! 
Do hlavního města Rakouska jsme dorazili autobusem ve čtvrtek kolem poledne (raději ani nechtějte vědět, v kolik jsem musela vstávat). Ze zastávky Erdberg, kde nás řidič vysadil, jsme se přesunuli na metro a vyrazili jsme do hotelu. Zpočátku jsem měla obavy, zda pro nás nebude příliš obtížné orientovat se ve vídeňské městské dopravě. Byla jsem ale velmi mile překvapena, když jsem zjistila, jak přehledné to všechno mají. Plánky s trasami metra byly úplně všude, při koupi jízdenek v automatu, jste si mohli vybrat asi z dvaceti různých jazyků, mezi kterými nechyběla ani čeština a všechno byla opravdu skvělé značené. Metrem jsme nakonec křížem krážem procestovali úplně celou Vídeň, s pražským metrem se to vůbec nedá srovnávat...
Do hotelu jsme se dostali během chvíle, pokoj byl úžasně zařízený a ta postel... ach, bože! Nebýt nádherného slunečného počasí a vědomí, že za okny pokoje na nás čeká celá Vídeň, z té postele bychom se po zbytek našeho pobytu asi nezvedli.

Naší první zastávkou byl zámek Schönbrunn, který byl od hotelu vzdálen pár minut chůze. Ze samotného zámku jsem příliš nadšená nebyla, nijak na mě nezapůsobil, ovšem zámecké zahrady... v těch bych byla schopna strávit hodiny. Procházeli jsme se alejemi plné barevných stromů a keřů, pozorovali zamilované páry na lavičkách, ruku v ruce jsme kráčely celým areálem a sluneční paprsky nás hřály do zad. 
Dále jsem šli k zámku Belveder, který mně osobně přišel mnohem honosnější než Schönbrunn, a odtud jsme se konečně přesunuli do zábavního parku Prater, kam jsem se těšila úplně ze všeho nejvíce. Chvíli jsme se procházeli, a pak jsme zamířili na Wiener Reisenrad, ruské kolo a dominantu města. Ve výšce 65 metrů se nám tak naskytl pohled na celou Vídeň a díky mému skvělému načasování, jsme to měli obohaceno i o západ Slunce. Pokud budete někdy ve Vídni, určitě vám jízdu vřele doporučuji, a to i pokud se bojíte výšek. Já jsem třeba například strašný srabík, co se výšek týče, dokonce až takový, že mě jednou museli v lanovém centru sundavat žebříkem dolů, ale to sem asi tak úplně nepatří... Nijak výrazně se to neliší od klasické kabinkové lanovky, to, že jste v pohybu, téměř ani nezaznamenáte a připravit se o ten výhled by byl hřích. A protože v ceně jízdenky byla zahrnuta i jízda parní mašinkou Liliput-Bahn, svezli jsme se i vláčkem. Setmělo se a na cestu nám svítily jen roztomilé pouliční lampy podél kolejí - další kouzelný zážitek. 
Pak jsem se už jen procházeli nočním Prátrem, kde všechno barevně svítilo, zářilo, blikalo a ze všech stran se linula hudba různých žánrů. Mára zatoužil po troše adrenalinu a chtěl vyzkoušet nějakou další atrakci. Bohužel, nejsem zrovna milovníkem horských drah, řetězových kolotočů devadesát metrů nad zemí (ano, i tohle můžete v Prátru najít... ti Rakušáci jsou zkrátka šílení!) a dalších těchto nebezpečně vyhlížejících věcí. Samotnému se mu ale na nic nechtělo, a tak jsme udělali kompromis a vlezli jsme si na nějakou vodní jízdu. Vypadalo to vcelku nevinně, ale jak se nakonec ukázalo, bylo to dost divoké... jízda hlavou dolů, točení se do všech různých směrů,... Mára to chtěl pochopitelně všechno natočit, trošku atrakci podcenil a o mobil málem přišel... První den jsme tedy přežili ve zdraví a překvapivě jsme se ani nikde neztratili. 

Prchám


Ve společnosti lidí se necítím dobře.
Z davů se mi dělá špatně, cizí pohledy mě děsí.
Od všeho toho chaosu, stresu, spěchu, hádek,... prchám do lesů.
Nemyslete si o mně, že jsem nějaká šílená sociofobička, co vyznává přírodní způsob života, většinu času tráví nahá vysoko v korunách stromů, povídá si s ptáky, živí se kořínky a uctívá žížaly. Jsem obyčejná holka, co ráda aranžuje svoji snídani kvůli fotce na instagram, neustále si stěžuje před skříní přetékající oblečením, že nemá co na sebe a dělá všechny ty další holčičí pitomosti.
Jsem obyčejná holka, která si prostě potřebuje občas odpočinout od lidí. A ve hře na schovávanou před lidskou komunitou se mi skvěle osvědčil les. Stal se mým útočištěm, oázou klidu.
Ať už se tam jen bezcílně procházím, čtu si opřená o kmen či skálu, ležím u zarostlého, bohem zapomenutého rybníčku a nechávám sluneční paprsky dopadat na mou pihovatou tvář, nebo se na vrcholku kopce kochám krajinou a škrábu si do zápisníku své naprosto marné spisovatelské pokusy, vždy si připadám, jako kdybych se ocitla v naprosto jiném vesmíru - v mém soukromém mini vesmírku, kde už pro nikoho dalšího není místo.
Jen já, stromy, mech, zpěv ptáků, zurčení potůčku,... Jakmile se položíte do měkké postýlky z mechu, jako by se najednou zastavil všechen čas.
Jen já a mé myšlenky.
Chápu, že někdo se naopak toho, že by měl zůstat sám jen s tím vším, co se mu honí hlavou, bojí...
Ten klid, ta vůně... opravdu neznám lepší místo na odpočinek, pročištění hlavy. Jenom z té představy, že si máchám nohy v potoce a nade mnou poskakuje veverka z jednoho stromu na druhý, se mi dělá hezky.
Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť nadšená z toho, že žiji v Liberci. Nic zajímavého se tu neděje, taková Praha... to by bylo něco. Poslední dobou jsem ale tady na severu obklopená Jizerkami, kde mám přírodu na dosah, čím dál tím radši. Tak nějak mi všechna ta zelená barva a čerstvý vzduch dobíjejí energii. Ráda si představuji, když sejdu z cest a vyšlapaných pěšinek, že kráčím někudy, kudy ještě nikdo nikdy nešel, i když je to poměrně nivní představa. A ještě naivnější je to, když toužebně vyhlížím za pařezy skřítky a na paloučcích bosé tancující víly...



Nevím, jestli to je tím, že jsem od malička živena pohádkovými příběhy, z nichž se spousta odehrává v lesích, ale prostě jsem magii těchto stromovitých ploch naprosto propadla.
Tolik krásy, které nám příroda skýtá.
Tolik krásy, kterou bez povšimnutí většina z nás ignoruje...
Když se v noci na obloze objeví hvězdy, když zapadá sluníčko a nebe se zbarví do fialové a růžové, když se vám chodila zaboří do čerstvé trávy, když vám po ruce leze beruška, když ze stromů padají barevné listy,... to je pravá krása, přes to si ale lidé pod tímto pojmem představí spíše bezchybné postavy, tváře, oblečení, šperky, auta,...
Na jednu stranu mě strašně mrzí, že málokdo dokáže všechno tohle ocenit, ale na druhou stranu jsem nesmírně šťastná, že jsou lidé tak hloupí. Představa, že by najednou všichni prozřeli a zaplnili lesy svou existencí, je nanejvýš děsivá.


Tekutý písek


Autorka: Malin Persson Giolito
Originální název: Störst av allt
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2017
Překlad: Helena Matochová
Počet stran: 372
Mé hodnocení: ★★☆☆☆

Všechno to velké BUM kolem severské literatury mě tak nějak minulo. Vzhledem k tomu, že thrillery jsou hned po fantasy mým oblíbeným žánrem, je to celkem zarážející.
Jo, zkoušela jsem to se Stiegem Larssonem a jeho Miléniem, ale sekla jsem se hned po prvních stránkách Mužů, kteří nenávidí ženy. Zkoušela jsem to i se Stalkerem, ale také bohužel marně (i když začínám vážně přemýšlet o tom, že mu přece jen druhou šanci ještě dám). A Nesbova nekonečně dlouhá detektivní série mě odrazuje už jen tím sáhodlouhým seznamem knih, jenž obsahuje. Jasně, že mě lákalo přečíst si Policii nebo Sněhuláka, když se po jejich čerstvém vydání nemluvilo o ničem jiném, ale já prostě musím hezky od začátku, ne od prostředka série.
Jak vidíte, korunku, diplom ani žádné jiné ocenění za největšího fanouška severské literatury nejspíše v blízké době asi jen tak nezískám...
Když jsem se ale prohrabávala nejrůznějšími knižními internetovými portály, abych si udržela přehled, o jaké kousky byla naše knihokoule za posledních několik měsíců obohacena, zaujal mě právě Tekutý písek. Anotace zněla zajímavě, obálka také vypadala celkem pohledně (ano, jsem barbar, při výběru knížek dám i na jejich vzhled, ukamenujte mě za to!) a tomu všemu ještě vévodilo označení „NEJLEPŠÍ ŠVÉDSKÁ KRIMI ROKU 2016".
Řekla jsem si, že to by mohla být konečně ona! Kniha, která mi otevře bránu do drsného světa autorů z chladnějších krajin. No, bohužel, neotevřela... možná ji spíše ještě o trochu více přivřela.